Rumunská anabáze 2009 | FAGARAŠ

Se 45 minutovým zpožděním se setkáváme na parkovišti na Mariánském náměstí v Č. Budějovicích. Rozdělujeme posádky a nasedáme do vozů:

• Vedoucí vůz - „Rusalka“ : Škoda felicia kombi, najeto 260000 km, rok výroby 1995.
  • Posádka: Jiří Kadlec – řidič; Metoděj Edl – navigátor; Jan Mio – navigace; Oleg Czop – druhý navigátor, obsluha zadní pozorovatelny, psycholog výpravy
• Druhý vůz - „Škodovka“: Škoda 125L, najeto 46000 km, rok výroby 1989
  • Posádka: Mirek Suk – řidič, Zuzanka Kruchňová – druhá řidička, Jára Suk - mechanik

V 19:00 SELČ nakopáváme vrtule a vyrážíme rozdat si to s třinácti sty kilometry do cíle. V Třeboni tankujeme, ve škodovce střídání řidičů. Zuzanka poprvé v životě řídí škodovku a jde jí to na jedničku. Jedeme jako draci. Ve 3:00 vypínáme motory a jdeme se trošku prospat na jedné anonymní maďarské pumpě.

Dopoledne vjíždíme do Rumunska, kupujeme rovinietu a rokenrol začíná. Pomalu si zvykáme na rumunský provoz. Vjíždíme do Aradu, kde se pokoušíme najít Carrefour. To končí uvařením škodovky, nevadí - destilky a času máme dost. Supermarket tedy navštěvujeme až v Sibiu, kde funguje směnárna banky BRD Société Générale. Kupujeme. Měníme. Žereme.

Vyjíždíme k našemu cíli, navigace nás táhne transfagarašskou magistrálou, pokoušíme jí domluvit a končíme v malé vesničce. Již je litá tma. Následuje nedorozumění v ceně jednoho Kozla. Místní stařešina nám ochotně radí. Bohužel úplně špatně. Nevědomky, ale o to statečněji, stoupáme k jezeru Vidra, 175km od našeho plánového cíle - jezera Vidraru. Těšíme se, až zítra vyrazíme do hor, dáváme si šampus na dobrou noc a uleháme pod širákem.

Po probuzení odhalujeme šokující zjištění a začínáme se těšit na další den v autech. Ale mělo to i svá pozitiva: cestou dolů krásné výhledy, možnost koupit sýr a med. Nabyl jsem přesvědčení, že se včelařinou je to jako s hudbou. Včelaři si rozumí, i když si nerozumí.

Sjezd ovšem nevydržela zadní bubnová brzda na škodovce. Hrozivá červená kontrolka se naštěstí rozsvítila až v městečku Curtea de Arges, cca 30 km od plánovaného místa přespání a výchozího bodu našeho treku. Nápad nechat opravit brzdu v myčce se ukázal býti poněkud nešťastným. Mlácení do brzdy kladivem přispělo k opravě pramálo. Naštěstí tři naspeedované Rumuny uspokojilo odvzdušnění brzdy. Dostali dva Kozly a rychle pryč. Zde do děje vstoupí postava, která si zaslouží zvýšenou pozornost. Našel si nás zvláštní agent Jack. Jack byl mladý Rumun, co uměl anglicky a nevypadal jako Rumun. Nosil černé brýle a působil roztomile zmateným dojmem. Každopádně nás dovedl do servisu Dacia, kde si škodovku nechali a slíbili, že se jí pokusí opravit. Auto zde zůstalo bez jakéhokoliv dokladu. A jak jsme později zjistili i s navigaci Garmin Oregon. Takže jsme se pomalu loučili s obojím. No a nemusím se asi moc rozepisovat o faktu, že od této chvíle musela Rusalka vozit 6 lidí a veškerou bagáž. Vyškrábali jsme se k jezeru Vidraru, domluvili si parkovaní u hotelu, dali si pivko a vyrazili hledat místo na spaní. To jsme našli náramné! Kochaní, večere, teplé Kozly a spát. Někteří se začínají těšit na ovečky.

Během dne se stala ještě jedna příhoda, která stojí za zmínku. Míra poprvé projevil svou totální nepraktičnost. V městě Ramnicu, kterým jsme projížděli, jsme opět skoro vařili škodovku. Tak se Míra vydal do nedaleké benzínky a místo destilky se vrátil s 10l 32,5% vodného roztoku syntetické močoviny pro motory splňující normy Euro 4 a Euro 5 (AdBlue). Snižovač emisí pro nákladní automobily za 480Kč opravdu nejde použít ve škodě na chlazení.

Konečně vyrážíme. K začátku naší trasy je to 6km po silnici serpentinami po silnici. Stopujeme. Káďa, Jára a Met náklaďák ze sedmdesátých let. Zuzanka, Olík a Míra echt cikánský koňský povoz. Zážitek. U pramene doplňujeme vodu a vyrážíme po značce, která nás bude provázet následující dva dny, po červeném kříži. Nejprve fádní široká prašná cesta, pak zelené peklo, brutální stoupání, vietnamská džungle, malajská vlhkost a nechutně much. Hnus. Ale nejsme žádní sráči, takže pokračujeme dál. Hle houba. A vedle další. Houbaříme.

K večeru docházíme na místo na hranici lesa víceméně plánované pro přespání – Muntele Tuica. Rozděláváme oheň, vaříme houby s těstovinami a vyndáváme rakiji. Pít či nepít? Pít. Pijeme. Někdo víc, někdo méně. Vyhrál Titi, místní prostý pasáček, který přišel pokecat – rumunsky. Paráda, rozumíme prd. Vypil skoro litr a usnul na trávě. Jdeme taky spát.

Po snídani balíme, uklízíme ohniště, konáme potřeby a plníme všechny lahve vodou. Očekáváme, že jí dneska cestou mnoho nebude a máme pravdu. Vycházíme pozdě, hrozně pozdě, snad ve 12h. Nakonec to tolik nevadí. Dojdeme, kam máme.

Cesta je fantastická, již jsme nad pásem lesa, jdeme po značně monokulturních loukách a kocháme se fantastickými výhledy na hlavní hřeben. Dost pijeme, aby taky ne, když je krutej hic. Trápí nás jediná věc. Budeme mít dost chleba? Přemýšlíme, plánujeme spotřebu. Nakonec se usneseme na tom, že to nějak dopadne. O to víc se soustředíme na ovečky. Zuzanka je za ty léta, co nás zná, zvyklá na ledacos a tak se řečmi o šukání ovcí nenechá znechutit a dále s námi komunikuje.

Kousek před místem kde budeme spát (původně jsme mysleli, že budeme muset slézt z hřebenu kousek po žlutém kříži do údolí k potoku Moldoveanu – nakonec to nebylo vůbec potřeba) dáváme pauzu. Kocháme se a užíváme pozdně odpoledního sluníčka. Zvedáme se a docházíme posledních pár set metrů na rovinku se dolíky poskytujícími dostatečnou ochranu před větrem. Je zcela jasno, fouká vítr a teplota docela klesá. Někteří nasazují rukavice a čepice. Káďa se obléká do extra přilnavého termoprádla. Zuzanka s Káďou jdou spát do stanu, ostatní spí pod širákem. Jsme ve výšce 2400 m.n.m, máme z toho trošku respekt. Je to ale fantastický zážitek. Žádný světelný smog. Jen my, hvězdy a Moldoveanu.

Ráno si sdělujeme pocity, nikomu zima nebyla. Sestupujeme k prameni, pácháme hygienu v mělkém jezírku plném ovčího trusu a před desátou vyrážíme. Vyškrábat se na Moldoveanu s batohy nebyla procházka růžovým sadem, ale zvládáme. Také hned poznáváme, že nejvyšší hora Rumunska je opravdu dost frekventovaná. Dnešní den, který trávíme na hlavním hřebenu Fagaraše, je jediný, kdy potkáváme turisty (jižní svahy Fagaraše byly jen pro nás, absolutně žádní turisté!). Rychle pryč. Časem nás dobíhá rychlonohý fotbalista. Jestli jsme prý neviděli někoho se dvěma krosnami. Jejich výpravě ukradli batoh.

Večer docházíme na místo našeho odpočinku, kousek od refugie Zarnei. Dnešní úsek byl dost fyzicky náročný, a kdyby bylo hnusně, byl by dost náročný i technicky a psychicky. Nám naštěstí počasí opravdu přálo. Vaříme večeři a litry čaje (to se nám vymstí ráno). Jdeme spát, Káďa a Zuzanka do stanu, ostatní drží nepřerušenou sérii pod širákem. Pokoušíme se usnout, ale ty debilní mušky lezou i do nosních dírek. Co to sakra je? Nakonec ale přece jen vyhraje únava.

Jednoznačně nejdelší den. Vycházíme v 7:15. Zjišťujeme, že nemáme žádnou vodu a k nejbližšímu prameni je to 40 min. Takže neotálíme. U pramene vaříme kafe, snídáme a kocháme se. Tento den, alespoň dle mého, byla příroda nejkrásnější. Vidíme naprosto fantastická místa a to nás žene dál. Přecházíme do pohoří Lezer Papuša a vybíráme cestu ne po hřebeni, ale „spodem“ kolem salaší, kde doufáme, že koupíme nějakou brynzu a chleba. Ke konci úmorné cesty, zpestřené mytím v potoce, potkáváme bači, kteří nás odvedou do své salaše a královsky pohostí. Peníze nechtějí, stačí jim fotky. Celá rodina se sešla, aby sesmolila adresu. Za tu snahu a pohostinnost jim je určitě pošleme. Ležení rozbíjíme na pastvině kousek za salaší a u ohně přemýšlíme, kde se z té brynzy první pose...

Kupodivu nic, žádné střevní potíže. Metoděj tedy sebíhá dolů se záměrem koupit trochu brynzy. Vrací se s brynzou, bačou a ovčím kefírem (do kterého možná podojili i kozla). Stateční pijí. Nahlas přemítáme o tom, že tohle už naše zažívání prostě ustát nemůže. Dostali jsme spoustu brynzy a stálo nás to jednu čelovku, peníze by si nevzali.

Vystoupáme poslední kopec a začínáme klesat. Rozdělujeme se na dvě skupiny. Skupina A – Kadli, klesá správně a vyráží pro auto. Skupina B – zbytek, klesá špatně. Klesáme si to, klesáme, ani nevíme jak a hlavně kam. Zastavuje nám modré ARO se třemi Rumuny. Bez většího rozmýšlení nasedáme, už jsme zvyklí na ledacos. Tohle ale naše očekávání opravdu překonává. Jedeme celkem v 8 lidech a s batohy. Řidič se opravdu nestydí. Rve to jako kokot starý osmdesát po prašné cestě plné děr. Dostáváme dva smyky. Při druhém praská levá zadní pneumatika. Sledovat 3 Rumuny jak mění pneumatiku je opravdový kulturní zážitek. Pokračujeme a to o poznání klidněji. Stavíme před polorozpadlým domem, před kterým jsou dvě parkovací místa – na jednom stojí koňský povoz, na druhém Audi A8 v plné palbě a na hlínách. Docela kontrast. Našim Rumunům to nevadí, naši Rumuni pijí pivko a pokračujeme dál. Objížďka pro osobní automobily, jejíž součástí je brodění řeky, je již jen poslední třešnička na dortu. Naše ARO hravě zvládá.

S díky vystupujeme ve vesničce Slatica a vidíme slunečníky Heineken. Pivo měli místní, ale točené a za 12 Kč za 0,4l. Haha, dneska konečná. Za chvíli přijíždí Kadli s Rusalkou. Pijeme a kecáme. Později se začínají stahovat místní. Jeden z nich, takový vepř, si chce koupit Zuzanku. Přemýšlíme, ale neprodáváme. Raději bereme kramle. Odjíždíme kousek za město a jdeme rychle spát.

Ráno, opět v šesti, jedeme do Curtea de Arges. Je sice neděle, ale dle informací od Jacka, bychom si mohli opravenou škodovku i tak vyzvednout. Není tomu tak. Chvilku voláme, zkoušíme to všelijak. Nakonec zjišťujeme, že škodovku dostaneme až v pondělí ráno a dále zjišťujeme, že nám to vlastně vůbec nevadí. Jdeme do města, jdeme se najíst. Opět potkáváme Jacka a necháme se odvézt do klimatizovaného fastfoodu „No chance“. Dáváme si hambáče, číze, sálat, ale čekáme víc. Loučíme se naposledy s Jackem a mizíme do krásné zahradní restaurace, kde si parádně debužírujeme a hrajeme Bang!.

Večer se přesouváme tam, kde to vlastně všechno začalo – k jezeru Vidraru. Je docela hustý provoz a k šílenství nás přivádí Rumuni se svým do nebe bijícím nevkusem. Kolem jezera je krásná příroda, ale oni ne. Oni to vyrvou serpentinami různě vysoko, vykempí se na štěrku v zatáčce, pustí autorádio a jdou se rožnit. Humus. Naše krásné místo je proto logicky volné, baštíme meloun, a jelikož je značně větrno, napadá nás, že si uspořádáme závody. Rozdělujeme se na týmy, stavíme melounové lodě a závodíme. Bylo to napínavé, nakonec vyhrála Rusalka.

Škodovku vyzvedneme bez větších komplikací a dokonce je opravená. Nakoupíme něco k snědku v supermarketu a práskáme to směr Sibiu a Arad. Stavíme se v Aradském Carrefouru. Cestou zkoušíme udat kanystr s AdBlue. Nedaří se. Rumunští kamioňáci jsou ochotní, i by koupili, ale vysvětlují, že mají staré náklaďáky. Nakonec se, až na samotných rumunských hranicích, slituje jeden český trucker. Kupuje za 8 Euro. To jde. Ale hlavně s sebou už nemusíme tahat ten debilní kanystr.

Na hranicích máme trochu strach, protože máme den prošlou Rovinetu. Kontrolují nás ale až Maďaři, takže v pohodě. Jedeme dál. Máme v plánu dojet kousek před Györ. To se nám daří. Kempíme na benzince OMV.

Ráno vstáváme poměrně brzo a dojíždíme do Györu. Bez větších komplikací nalézáme místní termální lázně. Užíváme vody a tobogánů a hrajeme Bang!. V poledne balíme a vyrážíme domů. Domů za svojí postelí, maminčinou stravou a hlavně dobře známým prkýnkem. Jede se krásně, v rádiu posloucháme krásně se doplňující se Offspring s Nohavicou. Nechtěli jsme tomu věřit, ale na večeři jsme doma. Je to nezvyk usínat po dlouhé době v měkké posteli.